Psala jsem, že části příběhu, který píše kamarádka budu zveřejňovat každou středu. Tento týden jsme na to ale obě zapomněly, takže se omlouváme a budeme rády, když napíšete do komentářů, jak se vám pokračování líbí.
...Ve dveřích do kanceláře mě srdečně zdraví Dr.Collin. Je mladý a ne žádný starý pán, jak jsem si představovala. Prohlédnu si ho odzhora dolů a zase zpátky. Tmavé a zdravé vlasy, bezchybná pleť, za plnými rty se skrývá americký úsměv a pod světle-modrou košilí s vyhrnutými rukávy se rýsuje vypracovaný hrudník. Černé kalhoty dokonale padnou, jako by byly šité na míru. Rychle se mu podívám do očí, aby nešlo vidět, jak jsem znervózněla. Polichoceně se usměje a natahuje ke mně ruku.
,,Jsem doktor Collin, ale říkejte mi David. A vy jste?“, řekne sebevědomě.
,,Lory“, odpovím nenuceně.
Rozechvějí se mi kolena a hlas se mi zhoupne.
,,Těší mě Lory.“
,,Nene, potěšení je na mé straně. To mi věřte.“
Pokyne mi rukou, abych si sedla k pracovnímu stolu. Zarazím se a snažím se vycouvat, protože až tou dobou si uvědomuji, že právě stojím před psychiatrem, krásným psychiatrem, což nebylo vůbec v plánu, chtěla jsem se přece jenom podívat, jak to tady vypadá, kárám se. Nechci v žádném případě s nikým cizím řešit moje problémy a on má pacientů určitě dost. Než se vymaním z mých myšlenek dveře jsou zavřené a veškeré odmlouvání, že je to omyl mi bylo zbytečné.
Zatvářím se udiveně a podívám se na koženou pohovku béžové barvy, která nepřipomíná lékařský pokoj, vyšetřovnu, nebo jak se vlastně takovýmhle místnostem říká, ale spíše část obývacího pokoje oddělenou zasouvací stěnou, protože dokonce i já vím, že blázni lehávají přesně na takových pohovkách na terapiích. Do mého myšlenkového pochodu skáče Dr.Collin, totiž David:
,,Neboj se a pohodlně se posaď. Chtěla by jsi kávu nebo vodu?“
,,Vodu prosím.“
David mizí za zasouvací stěnou. Panikařím, už zase začínám panikařit. Ráno jsem ležela v posteli bylo mi dobře budíček nezvonil, udělala jsem si vyjížďku do Manhattanu, dala si horkou čokoládu, pohádala se s Mary a očividně z nudy začala řešit ptákoviny a obírat lidi o čas. Vždyť každému se někdy zdá něco hnusného a kdo to řeší? Málo kdo. Probírám se ze svého zamyšlení, když přede mnou na stole stojí sklenice perlivé vody. Začínám se nejistě kroutit a koukat všude po místnosti.
,,Děje se něco Lory?“
,,Myslím, myslím, že jsem tu špatně Davide.“
,,Proč si to myslíš? Protože, každý má problém a nikdo to neřeší? Správně, lidé to neřeší, rozhlédni se okolo sebe, když budeš stát venku, kdo vypadá opravdu šťastně? Ten, co má plné ruce tašek, peněz kolik chce, ale přesto ubíjí své problémy něčím, co ho dělá šťastným, nebo ten, co sedí venku v parku, má děravé boty, prosí lidi okolo o almužnu, ale má úsměv na rtech?“
Toto mě naprosto dostalo, má pravdu, ale já se neubíjím svými problémy a ani nedělám nic, čím bych je kompenzovala. Jenom prostě chodím do práce od rána do večera, abych nemyslela...
Začátek příběhu se můžete přečíst tady, zde naleznete 2. část a tady 3.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Budu ráda, když se se mnou podělíte o svůj názor. :) Díky vašim radám můžu blog neustále vylepšovat. Každých pár slov od vás mi udělá obrovskou radost. Moc vám děkuji. :D